Nadšenci z Kyjova vdechli život železničnímu stavědlu

Už více než dva roky lákají na výstavy se železniční tematikou, které pořádají v budově bývalého stavědla. Tento druh hromadné dopravy je totiž fascinoval už od dětství, kdy si začali hrát s prvními vláčky. Milan Řihánek a František Knápek přesto na železnici nikdy nepracovali.

- Výstavy pořádáte v bývalém železničním stavědle. Kdy ho železničáři vlastně opustili?

Řihánek: Záleží na tom, co se pod pojmem opustili, vlastně myslí. Přestože bylo stavědlo postaveno už v padesátých letech minulého století, nikdy nesloužilo svému účelu.

- Nikdy nesloužilo svému účelu?

Knápek: Na druhé straně silnice stála dřív ještě taková dřevěná bouda, ze které se ovládaly závory i návěstidla. Signalisti tady měli své zázemí, ale budova skutečně roli stavědla nikdy neplnila.

- Co tady tedy vlastně bylo?

Knápek: Byly tady hlavně železniční sklady a dílna.

- Kdy se vám ho podařilo získat?

Řihánek: Podařilo se to před dvěma lety. Nikdo ho nevyužíval a bylo prázdné. Oslovili jsme proto Správu železniční dopravní cesty v Brně a oni nám to pronajali. Původně jsme koketovali s myšlenkou, že bychom tady vedli modelářský kroužek zaměřený na železnici, ale to se nepovedlo.

- Scházeli zájemci?

Knápek: Děti neměly zájem. Měli jsme tady jen jednoho stálého kluka. Pak tady byl teda ještě jeden, ale ten jednou přišel a pak desetkrát ne. Takže nakonec z toho úplně sešlo. Začali jsme proto pracovat na tom, abychom ze stavědla vytvořili železniční muzeum.

- Slyšel jsem, že ani jeden z vás dvou na železnici nepracuje...

Knápek: To je pravda. A možná je to tak dobře, protože kdybychom na ní pracovali, už by to možná nebylo ono, protože bychom toho měli možná dost. (se smíchem) Takhle je to pro nás prostě zábava.

- Jak jste se tedy k železniční tematice vlastně dostali?

Knápek: Já jsem k tomu tíhnul od malička. Vláčky – to bylo moje. Řihánek: Když jsem byl malý, měli jsme zahradu u trati, a člověk tak viděl projíždět ty Sergeje táhnoucí tuny uhlí. To prostě člověka nemohlo nezaujmout.

- K jakému účelu budovu využíváte?

Řihánek: Je zde stálá železniční expozice a organizujeme tady aktuální železniční výstavy. Máme přitom k dispozici obě dvě patra. V prvním patře je výstava fotografií hlavně okolních lokálních tratí, třeba Kyjov–Mutěnice nebo Čejč–Ždánice. V tom druhém jsme se zaměřili na Vlárskou trať, a to hlavně v úseku Nemotice–Bzenec a taky tam máme funkční kolejiště.

- Vaši zatím poslední výstavu jste pojmenovali Sedm výročí. Nemělo to být spíš sedmé výročí?

Řihánek: Ne, název je v pořádku. Letos si totiž tady připomínáme skutečně hned sedm výročí spojených se železnicí z Kyjova do Mutěnic. V červnu 1899 byla tady zahájena výstavba dráhy. V roce 1964 začala stavba mutěnické spojky, ve stejném roce byla vybudována vlečka z Dubňan do Šardic a do třetice v roce 1964 začala železnice přepravovat lignit ze Šardic do hodonínské elektrárny. V roce 1994 byl pak vypraven poslední pravidelný nákladní vlak s lignitem. V roce 2004 vyjel poslední pravidelný osobní vlak na trati Kyjov–Mutěnice a roku 2009 byla zmíněná trať úředně zrušena.

- Kdo má o výstavy největší zájem?

Knápek: Hlavně se jedná o rodiny s dětmi, chodí často i bývalí železničáři.

- Překvapil vás někdo dotazem, na který jste nedokázali odpovědět?

Řihánek: No, spíš mne zaskočila jedna místní obyvatelka tím, že nám nechtěla věřit, že z Kyjova do Mutěnic jezdily vlaky. Chtěla po nás, abychom jí to dokázali, a to jí bylo asi pětačtyřicet. Musela tu trať přece zažít. Vzhledem k tomu, že ale máme jízdu na trati natočenou na videu, snadno jsem ji přesvědčil.

- Máte tady spoustu historických fotek, jak jste je získali?

Řihánek: Po našich předcích jsme bohužel nic neměli, ale komunikací s místními a přespolními fotografy se nám to podařilo. Hodně si třeba vážíme fotek, které nám dodal dnes už pětadevadesátiletý kyjovský rodák Zdeněk Mezík. Knápek: Některé fotky nám přinesli i návštěvníci. Když viděli, čemu se tu věnujeme, zalovili ve svých archivech a sbírku nám pomohli rozšířit.

- Místo trati Kyjov–Mutěnice je dnes cyklostezka, co tomu říkáte?

Řihánek: Mám na to vlastní názor. Myslím, že se k tomuto účelu mohla využít i přilehlá polní cesta. Je škoda, že trať úplně zanikla. Určitě je škoda, že není pořádně využito popularity cyklostezky, chybí možnost občerstvení a přitom bývalá nádraží chátrají.

- Na některých vystavených fotkách vidím známé filmové scény. Proč tady jsou?

Řihánek: To je jednoduché. Naše lokálky si zahrály v několika filmových snímcích, a to většinou divácky velmi úspěšných. Příkladem může být film pro pamětníky Tonka Šibenice, kde filmaři v roce 1930 využili úzkokolejnou dráhu ze Bzence-Kolonie do Veselí nad Moravou, takzvanou Chorinku. V roce 1981 se objevilo ve snímku Zralé víno nádraží v Mutěnicích. Pak se v roce 1982 natáčelo v Dražůvkách Vinobraní. Pak bych třeba ještě zmínil seriály Návštěvníci nebo My holky z městečka.

- Kromě fotografií tady máte i další železniční artefakty. Máte už svou sbírku uzavřenou, nebo ji stále rozšiřujete?

Řihánek: Snažíme se ji rozšiřovat, ale jde to pomalu. Pokud by proto někdo doma měl nějaké staré fotografie, železniční dokumenty nebo artefakty, může se klidně na nás obrátit, rádi je přijmeme. Kontakt na mne je: Rihanek. Milan@seznam.cz.

---

Železniční stavědlo - Je budova, z níž se na železnici ovládají výměny výhybek. - Obvykle je umístěno na každém zhlaví železniční stanice. - Je v něm signalista, který pracuje na povel výpravčího. - V posledních letech zanikají.

Letos si tady připomínáme hned sedm výročí spojených se železnicí na Kyjovsku. Nejstarší se váže k roku 1899, kdy začala stavba trati.

Zdroj: - 5plus2