Železničář vyrábí precizní modely lokomotiv
„Vyrábět modely českých lokomotiv už je nostalgie,“ říká železničář a patriot Emil Urbánek, který čtyřicet let ve svém volném čase staví precizní modely lokomotiv z ČKD. Každá lokomotiva, na které kdy jel jako strojvedoucí, má svůj model. A k tomu stihl vybudovat rekordní sbírku modelů aut Škoda.
Lokomotivy malé i velké se tomuhle chlapíkovi v modré uniformě neomrzely ani po čtyřiceti letech. Pan Urbánek z Moravské Nové Vsi se jim věnuje, podobně jako své škodovácké sbírce, kdykoliv mu to čas dovolí.
Ne každý modelář je nutně sběratel, u vás se ale oba koníčky sešly. A to i ve stejném měřítku. Jak k tomu došlo?
O železnici jsem se zajímal od dětství, ale s opravdovým modelařením jsem začal až někdy kolem osmnácti, po průmyslovce. Tam jsem se rozhodl, že chci a budu pracovat jako strojvedoucí. K práci se přidaly i „vláčky“ jako zábava, která mě drží už čtyřicet let. Postupně jsem se promodelařil různými měřítky a dobral se k ideální velikosti, na které jsem zakotvil. Sbírání modelů autíček se k tomu přidalo až mnohem později, někdy kolem roku 1995.
Jste víc modelář, nebo sběratel?
Autíčka jsou čistě sběratelská záležitost, musí to naplňovat určitý systém, jako když sbíráte známky. Jednotlivé kousky musí mít jistou kvalitu, být bez kazů, mít hodnotu. Ale jinak jsem odjakživa srdcem víc modelář. Ještě abychom byli přesní: jsem železniční modelář mašinkář. Já se moc nevěnuju vagónkům. Lákají mě víc lokomotivy.
A teď o těch vášních konkrétněji...
Železniční modely lokomotiv vyrábím v měřítku 1:45, což značí rozchod kolejí 32 milimetrů. Soustředím se na české a československé lokomotivy z ČKD. Pokud jde o autíčka, mám vysbíranou kompletní řadu vozů vyrobených ve Škodovce, celkem 501 originálních kousků.
To musíte mít snad všechny vozy už od časů Pragovek, ne?
Ještě dál, od Laurinek prosím. Dnes už má i ten model pětatřicet let, takže je to trochu sběratelská rarita.
Teď se neurazte, ale jak se vám to sem všechno vejde?
No, svého času jsem hledal systém, jak optimálně uložit vyrobené železniční modely a autíčka ze Škodovky, aby mi to nepadalo na hlavu. A tak jsem začal vyrábět modely přepravních vagónů a auta na ně jednoduše naložil. Ve vitrínách se mi tak sejdou přesně sesbíraná auta v kolekci, mám v tom systém a zároveň to nezabere tolik místa.
Takže takhle vznikl ten český rekord, který vaši práci proslavil?
Ten byl do České knihy rekordů zapsán v květnu 2011. V rámci každoročních akcí Muzea rekordů a kuriozit v Pelhřimově jsem prezentoval funkční model vlaku o délce 20,8 metrů, složený ze 45 vagónů a nákladem 322 malých vozů Škoda. Pro výstavu v Technickém muzeu v Brně roku 2012 jsem soupravu ještě „natáhl“ o dva vagónky na 21,68 m. A teď to půjde ještě dál.
Co připravujete?
V roce 2016 bych chtěl překonat vlastní rekord a ustanovit nový. K šedesátým narozeninám jsem si naložil šedesátý vagon, a pak to bude 60 + 1 a dost. Pak už končím s nakládáním. Na jednašedesátý vagón už budu sbírat jen jednotlivé nové typy ve stříbrné barvě, pokud ještě nějaké budou. Agentura, která ustanovení rekordu zajišťovala, dohledávala podobné rekordy i jinde a nenašla. Takže se s trochou nadsázky dá hovořit o světovém unikátu.
Zpátky k mašinkám. Měřítko 1:45 může být omezující. Je něco, co už na lokomotivách nezachytíte?
V pětačtyřicítce se už musí objevit všechno. I když třeba detaily vnitřku kabin, no... Já se řídím tím, že to musí být přesné v měřítku a v detailech, ale takzvaný počítač nýtů nejsem. Ale jsou i takoví.
Když vyrábíte lokomotivu, děláte nějakou univerzální, nebo jedno konkrétní číslo?
Dá se říct, že je to vždycky jeden konkrétní stroj. S trochou fantazie můžeme říct, že tahle konkrétní mašina jezdí na konkrétní trati. Ona už to moc pravda není, protože dieslovky dnes moc nejezdí. Ale třeba tahle, které se říká Velké Lego, byla součástí Depa kolejových vozidel Brno. Víte, já tady mám jen ty mašiny, na kterých jsem zatím jezdil. Takže je v tom i trocha vzpomínek.
Proč jen české a československé mašiny?
Zahraniční mě nelákají. Ne že by byly ošklivější. Mám obrazové publikace, ve kterých vidím celý železniční svět. Ale tak jako jsem nikdy nevlastnil jiné auto, než škodovku, tak mě nikdy ani nenadalo vyrobit si jinou lokomotivu než české výroby. I v tom je těžká nostalgie - výroba českých lokomotiv už bohužel neexistuje. Když kupujete v modelářství dětem dneska lokomotivu, už to není to české ikonické Eso, Potkan nebo Laminátka. Už je to Taurus.
Jak se takový model vyrábí?
Vlastně z ničeho, všechno si musíte udělat. Nejdřív je zapotřebí sehnat nějaký plánek. To už v době internetu není problém. Všechno je to v technické literatuře, dají se najít typové listy lokomotiv. Existují i různé původní publikace a monografie zaměřené na jednotlivé lokomotivy, člověk si musí jen umět vybrat. A pak už se jde na věc.
Z čeho tvoříte a jak ty detaily formujete?
Základ, aby to bylo pevné, je kovový. Na tom je plastová nástavba. Vyrábím všechno komplet kromě pohonu, ten je tovární. Jezdit to musí, to by jinak nešlo. Jednotlivé dílky se vyřezávají, opracovávají, lepí. Plast je měkčený, takže se pracuje pouze s brusnými nástroji nebo různým vrstvením a opracováním vrtáním. Člověk musí být dost manuálně zručný, protože je to všechno ruční práce. Nedělám sériovou výrobu, to nechávám těm, kteří se tím živí - v uvozovkách - a mají snahu to dělat jako produkci.
Asi se nedá přesně říct, jak dlouho výroba trvá, že?
To opravdu nejde. Dělá se velice pomalu, jednotlivě, nic se nesmí uspěchat. Mohlo by se to zbortit. Musí se prostě vyčkat, zatížit, upravit, tak aby ta kapota lokomotivy byla kvalitní, pevná. Pak přijde barvení, lakování. Lehké věci se dělají u stolu, a ty složitější jako broušení, na to mám dílničku. Tam se dělají ty plechovo-brousící věci. Ona to není úkolová práce, ani se nedělá na čas. Je to prostě tak nějak z radosti a je to o tvořivosti. A já mám radost, že něco rukama vyrobím a ono to pak jezdí.
Dalo by se třeba říct, že jste jednu mašinku vyráběl déle, než jste na ní jezdil ve skutečnosti?
To těžko říct, ale možné to je. Hodně mě potrápil tady ten Čmelák. Je to velká lokomotiva, a je dost složitá, když chcete vypracovat jednotlivé detaily, ty ohbí, klenutí a kapoty.
Vracíte se někdy zpátky už k hotovému modelu, abyste ho ještě vylepšil?
Pokud už to má lak a je to natřené, tak už se s tím nic dělat nedá. To si spíš někdy tak povzdechnu nad tím, co jsem mohl udělat jinak a neudělal, ale už ten model nepředělávám. Kdyby mě to chytlo moc, tak bych asi zkusil udělat ten stejný, a o procenta lepší nebo kvalitnější.
Bez čeho kromě trpělivosti a zručnosti se železniční modelář neobejde?
Bez trpělivosti by to určitě nešlo, ale to je jen jedna věc. Neobejdete se hlavně bez schopnosti zachytit detail. Člověk navíc musí vědět, co chce vytvořit. Není to, že si k tomu člověk sedne a uvidí. A úplně nejdůležitější je, jak já říkám, tvořivý duch. Pokud ten chybí, není možno cokoliv dobře dělat. A to neplatí jen u modelařiny.
A jaký je váš další modelářský sen?
Kromě toho, že když to půjde, chci dodělat všechny lokomotivy z ČKD? Už dlouho sním o venkovní, zahradní železnici. To je taková moje dlouhodobá myšlenka, která je pořád živá. Musela by být asi v trochu menším měřítku, a je tam zapotřebí vychytat spoustu detailů. Obecně jsou tyhle modely všechny stavěny spíše na vnitřní provoz, a technicky - no, vlhnutí a reznutí je to nejmenší. Ale chystám se na to už dlouho, slíbil jsem to své dvouleté vnučce. Takže když mi vydrží elán ...
Zdroj: idnes.cz